VEČERNÍ ZÁVOD V URČICÍCH ,,aneb zlatý závěrečný pamlsek“

Reportáž od Sváti Hájka.

Za kopečkem velkým tak, že přes něj zhlédnete půl Moravy a možná ještě dál, je rc dráha u Matějků. Přes den je docela obyčejná, ale sotva se na ní snese černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejdřív to v depu zapípá, u mantinelu zabzučí a teprve potom se na trať vyřítí myšauta. Jsou to myšky neposedné, zvědavé jak opičky. Všechna temná místečka se snaží prosvítít těmi svými led-diodovými světýlky. Tak takto nějak pohádkově, by se dalo začít psát o tomto, dovolím si říci, super pohodovém závodě, který se dá opravdu nazvat ,,veliký pamlsek“ na konci venkovní rc sezóny. Pomalu se stává tradicí, že se všichni nadšenci a trochu blázni do pomalejších osmnáctin scházejí v podzimním termínu na Určické dráze, aby si v jediném závodě sezony vyzkoušeli jízdu s osvětlenými modely. Nejinak tomu bylo i letos. S přípravou modelů náš ALS team začal již v pátek navečer. Po loňských zkušenostech, jsme se zaměřili na přípravu pořádného osvětlení, protože  jsme občas dojížděli za tmy, nebo jen s jedním funkčním světlem. Za vzor jsme si vybraly  rally speciály, které světly přímo překypují. Nakoupil jsem tedy diody a začal budovat světelný park. Představa byla jasná. Vpředu čtyři pořádné lucerny, dozadu bude stačit jedna lucernička a hlavně musíme dát něco na střechu. To aby jsme nedopadli jako minule, kdy jsem virtuálně řídil cizí auto, liboval si jak rychle a čistě jedu, zatímco můj auťák stál pod mostem a snažil se prohrabat si tunel na dráhu. Čili jasná volba, na střechu přijde zelená ledka. Nemaje mikropájky, jsem se se svojí trafopájkou prodíral množsvím tenkých drátečků a různých odporů. No práce pomalá, leč jak se později ukázala, bezchybná. Synovi jsem osvětlení dodělal v sobotu dopoledne a kolem 18. hodiny jsme již startovali směr Určice. Na dráze již byl přítomen rodinný klan Martinců, kteří v předstartovní horečce zapoměli doma baterie a ještě postrádali servo-saver na servu, což se později ukázalo jako celkem katastrofální. Ajgor s Maxem Skorupskim byly ještě na cestě a tak jsme v klidečku vybalili depo, a šli trénovat. Vzhledem k teplotě, která se pohybovala kolem 9-10 stupňů, jsme ,,mazácky“ konstatovali, že dnes budou dobře sedět mechovky. A opravdu se tak i stalo. Studený beton mechovky přímo miluje. Předek tedy medium, na zadní kola dáváme softy od ALS, které jsou hodně měkké. Model krásně drží, ale pro jistotu ještě použijeme mazadlo, aby grípek byl  o kousek lepší. Mezitím doráží zbytek startovního pole. Je tu i Martin Pokorný, který se stává mým přímým soupeřem, se kterým jsem si opravdu krásně zazávodil. Někteří přihlášení jezdci bohužel z různých důvodu museli účast zrušit a tak se konečný počet startujících ustálil na čísle 6. Oč méně startujících, o to více legrace. A řeknu Vám, že ji bylo dosytosti. Vlastně jsme se celým závodem prosmáli. Sousedé si nejspíše občas mysleli, že pan Matějka pořádá nějakou zahradní párty. Největší výbuch smíchu zřejmě nastal, když Max předvedl osvětlení, které vyrobil pro Pavla Martince. Místo oslnivé záře, auto svítilo jako měsíc při zatmění. Bohužel prodavač prodal Maxovi diody svítivé, leč ne supersvítivé. Navrhli jsme sice Pavlovi, že jej budeme tahat na provázku za sebou, aby viděl na trať, to však s díky odmítl. Oč hůř Martin svítil, o to lépe jel. Záhodou pro mě zůstává, jak se se slepým autem trefoval do zatáček, které se utápěly ve tmě. Pan Matějka  pro nás ještě připravil dobré párečky a tak se rozprava nesla v podobě pomlaskávání a spokojeného plkání. Pak jsme přistoupily k rozjížďkám. V první jízdě to nebylo až tak špatné, jak jsme dojeli, si nejsem jistý. Ale tuším, že já skončil pátý, syn asi druhý. V této jízdě se naplno projevil jediný problém, se kterým jsme nepočítali a to byli nasazovači. V podstatě tuto funkci nedobrovolně převzali Karel Martinec a pan Matějka. Nemaje v sobě ni kapku red bulu, přesto poletovali po dráze, jako by křídla měli. Obrovský dík pánové! Zvláště Karel Martinec toho naběhal opravdu hodně, protože do toho obsluhoval časomíru, fotil a filmoval. Ale jako správný valašský ogara, vše stíhal s ůsměvem na rtech. Aspoň se mi to v té tmě tak zdálo. Synův regulátor ALS nemá totiž zpátečku a tak občas nasazovači byli prostě potřeba. Stejně na tom byl i Martin Pokorný a tak se občas nasazovači pořádně proběhli. Po druhé rozjížďce, která pro syna nedopadla vůbec dobře, rozhoduji o tom, že si vyměníme regulátory, aby mohl používat zpátečku. Ve tmě se totiž nechtěnému kontaktu nevyhnete a zůstat stát u mantinulu je ztráta, kterou jsme si nemohli dovolit. Já tedy pojedu regulátor ALS a syn pojede Lrp micro. Přestávky mezi jízdami využíváme k plodné diskuzi, která často končí výbuchy smíchu. Postavení na startu, první Max, dvojka je Pavel Martinec, třetí synátor, čtverka je Ajgor, pátý já a šestku bere Martin Pokorný.  První finále bylo odstartováno a já žasnu. Regulátor ALS jsem jel úplně poprvé a byl to pro mě šok. Krásný plynulý rozjezd, maximální odezva na plynovou páku, prostě radost. Já, zvyklý na trhavé rozjezdy a dobržďování, byl v jiříkově vidění. Věčná škoda, že jsem tuto regulaci neměl k dispozice v létě. Akorát ta zpátečka mi občas chyběla. A tak čekajíc na nasazovače, jsem se kochal pohledem na trať. Kdo neviděl, nepochopí krásu večerních závodů. Vláček osvětlených aut připomíná skutečné závody, míhání světel doslova přikovávají oči na trať. Prostě paráda. Tuto finálovku vyhrává syn, druhý dojíždí Max a třetí Ajgor. Já končím poslední, prostě mě uchvátila atmosféra. A občas jsem pomáhal strkancem Martinovi Pokornému odpoutat se od mantinelu, aby mohl pokračovat v jízdě a nemusel čekat na nasazovače. Do toho po nás Karel Martinec metal blesky z foťáku, takže občas oslepeni řídíme poslepu. Před druhou finálovkou se domlouváme, že se zbylé dvě finálovky  pojedou hned za sebou, z důvodu pokročilé hodiny. Mám  obavy, zda nám vydrží baterie. V přestávce proto do baterek tlačíme co nejvíce milíků a doufáme, že se spotřeba aut  nebude pohybovat na úrovni sovětských Zilů. Po startu jen registruji, že syn se přetahuje s Ajgorem o první místo. Já si jedu svoji pohodovku a snažím se. Vzhledem k lehčímu převodu jsem sice pomalejší, ale zato jedu krásnou čistou jízdu. V cíli je první Ajgor jen dvě vteřiny před synátorem. Takže bude rozhodovat třetí jízda. Aspoň bude vzrůšo. Pavel Martinec má bohužel problémy se servem, začíná mu v tom podezřele chrastit. Ani neslézáme s tribuny, hned startujeme poslední finále. Synátor se po startu ujímá vedení, které si udrží až do cíle. V tomto finále najel i nejvíce kol. Baterie kupodivu vydržely nejen jemu, ale i všem ostatním. Smůlu měl Pavel Martinec, kterému servo odešlo do věčných lovišť v půlce jízdy.  Po dojezdu ještě kroužíme se synem v poklidu  po dráze a vychutnáváme si pocit z vítězství a atmosféru zlatého večera. Poprvé jsme pro ALS racing vybojovali zlatou medaili!! Konečně!  Vyhlášení výsledků probíhá už za nočního klidu, proto se snažíme udržovat smích na nějaké rozumné úrovni. Což se ovšem moc nedaří. Já nakonec skončil taky první, ale od zadu. Krásný závod, super zábava, to je prostě noční závod v Určicích. Velké poděkování patří panu Matějkovi, který se o nás pěkně staral a Karlovi Martincovi za obětavé nasazování, filmování a focení a Ajgorovi za organizaci tohoto nočního závodu. Loučíme se s kamarády a těšíme se na další závody na této pěkné trati. Svatopluk Hájek st.

Rád bych na tomto místě veřejně poděkoval klukům Hájkovic za výbornou reprezentaci ALSracing a taky za opravdu poutavě napsané reportáže. Kluci jen tak dál!!!!    Blahopřeji,  Ing.Luděk Aschenbrenner, Team manger.