Report ze Zlína od Sváťi Hájka.

Když jsem tak během týdne mudroval, kam se vydáme o víkendu na závody, vzpomněl jsem si na naše kamarády ze Zlína, kteří v létě jezdili na závody do Určic. Ogary už jsem dlouho neviděl, syn neprotestoval a tak jsme vyrazili do Zlína udělat si vyloženě závodní výlet. Spíš jen tak pobejt, povykládat si, poznat nové prostředí a zajezdit si bez ambicí na nějaký dobrý výsledek. Dokonce jsem synovi vyměnil podvozek a z police sundal zaprášený Exotek, který jel naposledy na jaře v Polné. Ať se taky trochu projede, fešák. Ještě musím říct, že na valachy mě to táhne i z jiného důvodu. Má polovina krve v těle je totiž valašská a to přímo valašsko-klobůcká. Tož ogaři, poďme na to! S tímto zvoláním vyrážíme směr Zlín. Náš kamarád Karel Martinec nás už hned po ránu nahání mobilem, že prý kde jsme, že ve Zlíně je už plno.  My si zatím v klidu stojíme u benzinky v Prostějově a tankujeme benál do našeho tátoše. Karel nás straší tím, že už není místo v depu a ať si prý pohneme. Kurňa, říkám si, to tam bude asi našlapáno. A opravdu. Místa na parkovišti rozebrané a nebýt Karla, tak depo máme bůhví kde. Přivítali jsme se i s dalšími kamarády z Určic, Petrem Nesládkem, panem Hráčkem a dalšími. Kája, jako dobrý a spolehlivý ogar, držel dobrý depoflek a tak jsme měli za chvíli vybaleno a šli mrknout na trať. První pohled byl na oslepnutí! Koberec se zřejmě ještě v myšlenkách vyvaloval někde na pláži u moře a snil o mořských vlnkách, či o mořských pannách. Pořadatel se jistě moc snažil, ale ten koberec byl všelijaký jen ne rovný. Hláška typu ,,to jsem zvědav jak na tomhle moři budeme jezdit´´ jen prosvištěla kolem. První trénink jsme samozřejmě prošvihli, tak se v klidu připravujeme na druhý. Mezitím vykládáme co nového kdo připravil, jak se kdo měl a co nového se naučil. Já se naparuji, že umím konečně trochu upravit mechy, aby se moc netrhaly a že jsem dokonce pokročil v teoretických zkušenostech s nastavením podvozků. Konečně přišel čas na vyzkoušení tratě a tak jdeme zkusit synovo vozítko. Auto po koberci hopsá, nadskakuje a válí boudu za boudou. Nejhorší jsou takové ty příčné vlnky v zatáčce. Tam se to auto pěkně opře a lup! Už je na střeše. Mechy od ALS opět fungují bezchybně, jen musíme změnit broušení hran. Odcházíme do depa, ve snaze něco vymyslet. No jo, ale vymýšlejte něco, když pak nemáte možnost to ani  vyzkoušet. Na první rozjížďku tedy nastupujeme s jasným cílem, nějako to zvládnout. Já dokonce neměl ani čas auto vyzkoušet, takže první má rozjížďka se rovná  prvnímu seznámení s tratí a s kobercovým mořem. Bylo odstartováno, bojuji s vlnami, leč ty si se mnou hrají jak s nějakou vetchou bárkou. Synovo auto, který jede se mnou ve skupině,  po chvíli ztrácím z očí. Zřejmě napodobuje Titanic a ve vlnách se někde potopil. Až po dojetí zjišťujeme, že po pár minutách vypadlo řízení z důvodu chybějícího šroubku na servo saveru. Přitom deset minut tréninku tuto závadu neodhalilo. Divné. To to pěkně začíná, myslím si, a jdeme nasazovat. V depu pak mudrujeme co s tím uděláme. Zvedáme světlou výšku, zabrušujeme mechy a čekáme neskutečně dlouho na další rozjížďku. Nevýhoda těchto velkých závodů je v tom, že hodinu čekáte, pět minut kroužíte a pak zase hodinu čekáte. Ale to je holt úděl nás závodníků. Další jízdy se nesou zhruba ve stejném duchu. Ladíme podvozky, zkoušíme kde co a tajně doufáme, že to v další jízdě bude lepší.  Synátor si celkem v pohodě zajišťuje místo v A finále, já se snažím o totéž. Rozdíly mezi jezdci nejsou velké, často se dojíždí ve stejném kole, nebo jen s minimální ztrátou. V podstatě mi chybí jedno kolo k postupu do finále A. Náš kamarád Peťa Nesládek, který se mimochodem stará ještě o dvě další auta, si zoufá, že je stále na budce a neví co s tím. Žádám ho o jeho podvozek a začínám laborovat. Nastavuji mu auto, udílím rady a starám se mu o mechy. Výsledkem je, že Péťa postupuje do A finále, já končím v béčku. O to jedno pověstné kolo! A pak někomu pomáhejte. Ale na druhou stranu, alespoň jsme se nasmáli. A Péťa prohlašuje, že mě bere za mechanika. Na tento popud mě hned Karel Martinec strká do ruky synovo auto, ať mu ho prý taky nastavím. Takže suma sumárum, místo dvou aut mám teď na starosti hned čtyři. Ale co byste neudělali pro kamarády. Synátor tedy startuje v A finále ze šestého místa, já startuji třetí v béčku. Za nastavení auta mi Karel Martinec vaří kafíčko, neb ve Zlíně nemají bufet a tak je každý závislý na vlastních zásobách, které jsme mi neznalí nechali pro jistotu doma. Když už jsem myslel, že pomřeme hlady, kde se vzalo, tu se vzalo, pár beden s velice chutným pečivem od nějaké sponzorské pekárny. Ó, jak prozíravé! S plným břichem se tedy vrháme na finálovky! Já startuji první, peru se s tratí i se soupeři, tsunami netsunami a tak jak jsem odstartoval, tak i dojížďím. Tedy třetí. Ale ve stejném kole, jako mí soupeři. Cítím však velkou šanci, jen musím ještě vyměnit staré mechy za novější. Synátor startuje za chvíli. Na hrbolaté trati se drží celkem v popředí, od čtvté minuty mu však přestává zatáčet auto na jednu stranu, přesto dojíždí sedmý. V depu zjišťuji, že mu při nějaké velké  ráně přeskočil servo saver na servu o jeden zoubek. Je mi záhadou jak, ale přeskočil. Začínám tedy mechanikovat, předělávám řízení, zabrušuji mechy, nastavuji auto nejen sobě, ale i soupeřům. Druhá runda v mém podání je hodně dobrá. Dojíždím první s jednokolovým náskokem před Pavlem Martincem. Nejsem na tuto pozici zvyklý a tak se mi i  nohy třepou. Jsem ale rád, že si to s Pavlem rozdáme v poslední rundě o první místo v béčku. A tak to má být. Synátor ve druhé rundě předvádí zcela nový typ jízdy. Z důvodu nemožnosti objet alespoň zkušební kolo, celou jízdu ladí a nastavuje řízení auta. Mate nejen nasazovače, ale i mě. Ke konci jízdy, kdy začíná předjíždět ostatní závodníky to vypadá, že konečně poladil. V přestávce na autech neděláme vůbec nic, žádné změny. Já jen Pavlovi Martincovi polaďuji auto, tedy hlavně mechy, výměnou za dvaceti metrový náskok v poslední rundě. Opět dlouhé čekání si krátíme pohledem na rc vrtulníky, s kterými venku létají Radek Kupčík a Jirka Hájek. Celý nervózní nastupuji na třetí jízdu s jasným cílem, urvat první místo. Po startu se dostávám na druhé místo za Pavla, pak se dokonce probíjím na první. Celé tělo mi vibruje v jakési křeči a v hlavě se honí jediná myšlenka. Neudělat chybu. Pár kol před koncem do sebe s Pavlem narážíme. Byla to má chyba, čekám tedy až se Pavel srovná na trati, aby to bylo fair-play a opět vyrážíme do boje. Jenže já už nenašel potřebný rytmus jízdy a nakonec obsadil druhé místo. S dvacetimetrovým odstupem!  V cíli jsem pak Pavlovi vysvětloval, co si já představuji pod pojmem dvacetimetrový náskok. Samozřejmě s úsměvem. Takže tak to máte, když pomůžete kamarádům. Dnes jsem prostě na tom akorát prodělal. I synátor konečně poladil, jezdil  jak drak a dojel třetí. Škoda závad, které ho potkaly v předchozích jízdách. Konečný výsledek tak mohl být o trochu lepší. Já tedy skončil dvanáctý, syn obsadil místo šesté. Přesto tento závod splnil to, co jsme od něj očekávali. Získali jsme další poznatky o nastavení auta, dali vzpomenout na letní mořské vlnky a hlavně se náramně pobavili s našimi kamarády. Jen nám trochu déle trvalo nastavení aut. Nemožnost jakéhokoliv tréninku nám prostě moc nepasuje. Proto já říkám, škoda, že poslední finálovka není naší první rozjížďkou! Příští týden zřejmě vynecháme přemotorovaný závod v Brně a pojedeme si zazávodit do Pozděchova ke Stodolům, kde budeme moci naplno využít techniku a hlavně mechové obutí od ALS v kategorii 180-vých motorů. Mějte se pěkně. Hájek Svatopluk st.