Pozděchov 21.11.2009 očima Sváti Hájka
Úžasně!! Toto jednoduché slovo v sobě skrývá absolutní zážitek, který lze z mého pohledu přirovnat pouze k letošnímu závodu MČR osmnáctin v Polné. To co nám dnes nabídli dva ogaři a jedna cérka, tedy Stodolovic rodina, tomu já říkám ,,závodnické nebe v přehršli komerčních závodů“. Ale teď pěkně popořadě. Už v minulém reportu jsem avizoval, že se vydáme na závody ke Stodolům a to z jednoho prostého důvodu. Pořádně si zazávodit a poznat další bílé místo na závodní mapě. A jen tak mimochodem, i za málo penízků. Že se nám to splní měrou vrchovatou, to jsem ani já netušil. A nyní čtenáři pozor! Dovoluji si tímto upozornit, že další řádky budou pouze neobjektivní, emoční, leč pravdivé!
Vyrážíme tedy brzy ráno směr Pozděchov, neboť chceme být na trati mezi prvními a najít co nejlepší nastavení, aby jsme nedopadli jako minule ve Zlíně. Dokonce ještě chvíli čekáme, než pořadatel Fanán otevře bojovu arénu. První čeho se všímáme je samozřejmě koberec. Pěkně tlustý a poctivý jekor, rovný jak přistávací runway, s jedinou vlnkou na rovince. To aby jsme to neměli tak jednotvárné. Vybalujeme depo a máme tak odhadem tři, čtyři fůrky času si poladit auta. Karel Martinec hned nalévá kalíšek domácí, prý na ostřejší zrak a možná taky jako prevenci proti chřipce. Kurňa, očiska se mě protočili, tak dobře jsem již dlůho neviděl. A opět spousta kamarádů a známých tváří. I jezdci větších měřítek se jdou nimrat s touto drobotinou.
Hned na začátek vybalujeme žhavou novinku od ALS, kterou jsme dostali ve čtvrtek od team managera Luďka Aschenbrennera. Jsme tak první, kteří mají možnost vyzkoušet nové zadní disky přímo na závodní dráze. Pěkně provedené disky s vrtanými otvory šíře 22 mm vypadají velmi gut. Opatřili jsme je mechovou směsí typu super soft taktéž od ALS. Tuto směs volíme proto, protože chceme poprvé vyzkoušet jízdu s pohonem 2WD a tam je potřeba hodně gripu. To, že tyto mechy skončí i v úplně jiné kategorii, jsem ani já ještě netušil.
Ještě chvilku poklábosit se soupeři a už honem testovat. První jde na testování narychlo postavená dvoukolka, která vznikla malou úpravou laminátové verze klasické osmnáctiny. Laminát volíme z důvodu většího kroucení podvozku. Krásně se to vozítko kroutí po koberci a mechovky až neskutečně drží. Vypadá to dobře, leč pravdu zjistíme až se poměříme se soupeři. Jako druhé auto jde na testování klasická myška, čili 4WD se střídavým pohonem. Stále nechápu, jak někteří jezdci jsou schopni tyto super rychlé vozítka zvládat na úzké technické trati. A ještě přitom závodit. Po pár kolech dostávám pokyn do depa, že nastavení není špatné, ale prý by mohlo být lepší. Chvíli mudruji zda i na tento ,,přemotorovaný běs“ dát super softy, zprvu se mi nechce, ale zvědavost vítězí a už jsou tam. Široké, super měkké mechy a stříďák, to prostě po zkušenostech z Brna, nemůže fungovat. A světe div se! Ono to funguje!
Tím skončilo nastavování synátorových vozítek, teď jsem na řadě já. Dopředu klasika v podobě hard od ALS, dozadu lupnu taky jedny super softy, sice ne tak široké, ale to nevadí. Já jedu kategorii 180 motorů, takže mi to vyhovuje. Pár koleček stačí a už půjdeme na rozjížďky. Ty se v Pozděchově jezdí jen dvě a to na pět minut. Trať je pěkně technická a tak mám co dělat, abych se do toho volantování nezamotal. Protože jedeme tři kategorie, nestíhám ani sledovat co se děje kolem, či jak synátor vůbec jede. Před každou jízdou musím totiž synovi vyměnit nejen příjmač, ale i zadní mechy, neboť prohlašuje, že jen ty nové, měkké a vláčné jak zajíček Azuritek, jsou ty pravé. Toť daň za více kategorií. A samozřejmě se musím starat o nabíjení baterek. Paní časomírová fanánová tomu všemu velí pevnou rukou a tak mám zhruba tři minutky na tyto nezbytné předstartovní procedůrky. V tom shonu ani pořádně nemažeme, ale ani není důvod. Mechový Azuritek je holt Azuritek. Ani nemám čas se věnovat kamarádům, ba co horší, ani pomalu nestíhám si chodit zapálit cigárko. Naštěstí koberec nepouští skoro žádné chloupky a tak jen trochu ofouknout a údržba hotová. A to zdaleka netuším, že bude hůř! Jediné co registruji je to, že ve dvoukolkách jsme absolutně nejpomalejší. V porovnání se soupeři, úplní šneci. Ale úplní! Nová třístovka se točí jak vrtule větrné elektrárny při bezvětří a nebo jsou na vině baterie. Toť první myšlenka. A nutno podotknout, že i poslední. Až do konce závodu se nám nepodařilo zjistit příčinu šnečího tempa. Měníme nejen převod, ale i baterie. Výměna baterií sice trochu pomohla, ale i tak jsme byli proti konkurenci krutě pomalí.
V kategorii open byly rozjíždky celkem v pohodě, synátor tak do finále startuje z pátého místa. Já startuji do finálových bojů z místa osmého. Další zvláštností pozděchovských závodů je to, že finálovky se jedou čtyři na deset minut a jen jedna se škrtá. To je pořádná porce závodění! Škoda, že místo tribuny nejsou kolem trati rozmístěny ,, tenisové empajry“, aby člověk nemusel tak dlouho stát. Další výhoda je, že je celkem jedno z jakého místa startujete, protože se sčítá nájezd kol ze třech finálovek. A to je podle mě spravedlivější, protože i úplně poslední po rozjížďkách, může poskočit hodně vysoko. Má to ovšem háček, musí vám vyjít alespoň tři finálovky. A to se nám tentokráte ne zcela zdařilo. Kolotoč finálovek začíná, já nestíhám, syn nestíhá, no upletli jsme si na sebe bič. Jediný kdo zůstává v pohodě jsou ty nové mechy Azuritky na nových discích. Stále čekám kdy půjdou do kytek, ale mech drží a drží. V Brně mi tyto mechy se stříďákem vydržely tři kola, tady se ještě ani pořádně nezajely. Kategorie 2WD je úplně pohodová, tam si držíme krásné páté místo z pěti a občas ukořistíme i místo lepší, to když dojdou soupeřům baterie. Jede se totiž čtyřčlánek a třístovečka občas působí dojmem nenasytného Otesánka. Syn dokonce z důvodu křeče v ruce chce jednu jízdu vynechat a tak obětavě zaskakuji a veřejně prohlašuji – toť snová kategorie pro mě! Super pohodovka! A dokonce jsem třetí, bo dvěma došly baterky. Eufórie! 30 kol. Co na tom, že synátor hned v další rundě dá kol 35. Nevděčník jeden.
V kategorii open se synátorovi daří střídavě oblačno. První jízda dobrá, slunečná, druhou nedokončuje z důvodu ztraceného tlumiče. Ale naštěstí jsme našli nejen duralový pístek, ale dokonce i pružinu. Třetí rundu taky nedojel, to se zase odlepil mech a ve snaze mech nezničit raději předčasně končí, ale čtvrtá už je zase v pohodě. To já mám úplně jiné starosti. A tady budu zlej! A hodně zlej! Ve skupině startuji první, ale co Vám je to platné, když někteří závodníci absolutně nedbají pravidel fair-play. Smutné na tom je, že to jsou všechno mladí kluci, kterým by toto mělo být vtloukáno do hlavy už od útlého závodničení! A tak to k Vám tak přiletěj, rup sem, rup tam a pryč. Ani náznak zpomalení, či snad dokonce zastavení a počkání. I přestoto příkoří jedno rundu vyhrávám. Ve čtvrté rundě jsem to chtěl po půlce jízdy zabalit a jít pryč. To už jsem byl prostě na mrtvo. Ale nakonec jsem to dojel, protože jsem potřeboval najet co nejvíce kol. Toto chování bylo jedinou kaňkou na zářivém závodním nebi. Po skončení bojů konečně odcházím na bezstresovou kouřovou.
Probíhá vyhlášení výsledků a živě diskutujeme o skončeném závodě. Jak jsme přesně dopadli nevím, bo jsem kouřil. Tedy odhaduji, že synátor v opnech bere pětku, já ve 180-kách beru asi 8 nebo 9 a ve dvoukolkách si vůbec nedovoluji odhadovat. To si zjistím později. Důležitější je jiná věc. Objevili jsme opravdu ráj! Řeknu to úplně jasně, každý jezdec jel minimálně 50 minut čisté jízdy plus nějaký trénink, v případě dvou kategorií to máte sto minut. To v Brně nedám ani za dva závody. A to vše za neuvěřitelných 150 kč resp. 250 kč. Bojujete do posledního kola, protože to pro vás může být rozhodující, všichni jsou Vaši soupeři i když jedou v jiné skupině, žádné omezující finále A či B, no prostě adrenalinu až po uši. A jména jako Brodský, Kratochvíl atd. toť mrazení v zádech a velká konkurence. Náklady na mechy? Naše super softy mechy odjely víc jak sto minut a jak dopadly, můžete zhlédnout na fotkách. A to na nich prosím nebyla během závodu provedena žádná údržba. Žádný lepení hran, žádný zabrušování.
Budu trochu jízlivý, ale nedá mi to. V Brně vydržely tak 40 vteřin. A tak, ať si kdo chce co chce říká, ať si máma slzy utírá – zaplať pánbůh za Stodolovic famílii, protože dělat takovéto závody, aniž z toho čujete zisk z prodeje mechů či náhradních dílů, to musíte mít velké závodnické srdce. Nebo alespoň valašské. A kam že to příště pojedeme ? No jasně že zase do Pozděchova. S pozdravem Hájek Svatopluk st.
