Tisková zpráva od Sváti Hájka.

První halový závod Xray-challange v Brně ,,aneb jak se z mušky jenom zlaté stane masařka“

Svůj první letošní halový reportík začnu trochu oklikou a vrátím se na poslední dvoudenní letní závod, který se jel v Blansku. Tam naše týmová jednička, tedy jednička týmu ALS racing Morava, vybojovala v sobotním závodě skvělé třetí místo a ukončila v klidu letní sezónu. Já, jako horší týmová dvojka si ještě zajel poslední závod v něděli, kde jsem obsadil šesté místo. Synátor, v duchu hesla ,,škola základ života“, nedělní závod musel vynechat, což ho nakonec stálo lepší umístění v celkovém pořadí. To tedy bylo krátce o konci letní sezóny.  Ale nyní Vás pozvu svým subjektivním pohledem na první halový závod sezóny. Už dlouho se nám nestalo, aby jsme na závod vyráželi v sobotu ráno tak nepřipraveni. Nebylo toliko času na nějaké přípravy modelů a tak jak jsme modely uložili v Blansku do mobilního depa, tak jsme je v sobotu z depa vyndávali. Baterie vybité, vysílače taktéž. Ještěže v Brně je času habaděj. Než se vyřádili desítkáři a ostatní větší bratříčkové, my v pohodě dobili  baterie,  prohlédli jsme auta a po zjištění že je vše O.K. jsme se mohli jít registrovat. První kobercové svezení se nevyvíjelo kupodivu vůbec špatně, jen si člověk musí zvyknout na fakt, že koberec prostě  neklouže! Po týmové poradě pouze na předních kolech vyměňujeme mechy a vrháme se do kolotoče rozjížděk. Vzhledem k velké účasti, jedeme každý v jiné skupině, což je dobře. Alespoň si v případě nouze, můžeme mechanikovat navzájem. Já nastupuji jako první. A jako vždy to stálo za starou belu. Ale což, první jízda se stejně nepočítá, uklidňuji se. Pak nastupuje synátor, a není to vůbec špatné. Ach jo! Mít tak jeho ruce a oči, to by se závodilo. V první rozjížďce dojíždí třetí, to je dost dobrý. Nyní máme dvě, možná i tři fůrky času nějak  modely vylepšit. Tady teoreticky. Úpravy se poznají až v rozjíždce. Měníme tedy mechy, já ještě měním převody a nastavení regulátoru. Druhé kolo rozjížděk vypadá o hodně lépe. Nejen týmová dvojka se zlepšila(tedy já), ale hlavně jednička za to vzala a vybojovala druhé místo. Tady ale musím říct, že tak krásné souboje jsem už dlouho neviděl. V podstatě se jelo kolo na kolo a druhý, třetí i čtvrtý, dojeli v jednom kole. Rozhodovaly nejen schopnosti, ale i ,,muška jenom zlatá“, tedy štěstíčko. Jakýkoliv kontakt nebo chyba, to byl  automatický propad na chvost závodního pole. Tak to bylo vyrovnané. Třetí runda rozjížděk nám radosti moc nepřinesla. Syn bojoval o druhé místo na startovním roštu s Ajgorem, dokonce byl chvíli i první, leč v půlce rozjížďky se auto splašilo a bylo po rozjíždce. Co přesně se stalo, jsem zjistil teprve až po druhé finálovce. Do finálových jízd  jsme startovali takto. Já  finále ,,B“ ze čtvrtého místa, syn finále ,,A“ ze třetího místa. V áčku startoval z první pozice navrátilec Lukáš Diblík se svoji dvoukolkou, druhý stál Ajgor, pak synátor. Zezadu si na ně brousili zuby jak Radek Skopal, tak i Láďa Mlčák. No a samozřejmě bard Milan Párák. Taktéž dvoukolkář. A začaly finálové bitvy. Já opět startoval jako první. Tedy chtěl jsem odstartovat, leč nasazení nových mechů se ukázalo jako nepříliš šťastné řešení. Tři minuty do startu, já zatáčím a auto si to šupe pěkně rovně. Koukám kde mám mechanika, aby mi honem vyměnil mechy. Mechanik se bohužel někde potuloval po hale a tak jsem opatrně dojel do depa, kde jsem auto odstavil a díval se jak mí soupeři závodí. Aspoň jsem si je pěkně omrkl. Poté nastupoval na první finále syn, ovšem už pod bedlivým dozorem mechanika a nasazovače zároveň. Start se vydařil a sváděly se tuhé boje. Tady opět musím závidět klukům jejich rychlé ruce. Pořadí se neustále mění, jen jakýsi pohodář Diblík si jezdí to své první místo. Tady se nám ale ,,mucha jedna mosazná“ kamsi vytratila a syn skončil na boudě. A tím i propad do hlouby pole. Bojoval seč mohl, ale lepší jak páté místo z toho nebylo. Ale nebyli jsme z toho nějak špatní, to ne! Připravili jsme si modely, na radu Ajgora povolily diferáky, daly si klobásečku a už jsme spěchali na druhé finálovky. Já už konečně vystartoval a zatáčel, leč nebylo to úplně košér. V zatáčkách mi předek jaksi netáhl. Na třetí finále musím nasadit DFT-éčka, pomyslel jsem si. Ty sedí líp. Tady jsme dojel čtvrtý s lepším nájezdem než v rozjížďkách. Alespoň malá náplast na mé ego. Spokojeně odcházím nasazovat a bedlivě sleduji synovo auto, kterak se mu povede tentokrát. Start opět v pohodě, drží chvíli druhé, pak třetí místo. V hlavě se mi honí jediná myšlenka. Hlavně nepřeklopit auto! Pak se bohužel dostává do střetu s Láďou Mlčákem a letí. Samozřejmě zase na budku. A nasazovač jak na potvoru nikde. ,,Mucha jedna plechová“,ulevuji si a sleduji tradiční scénář, kdy se syn  pomalu  prodírá na konečné páté místo. Ach jo. Po jízdě si syn ztěžuje na zatáčení auta. Prý to jede každou chvíli jinam. A až teprve nyní přicházím na to, co se zřejmě stalo v té třetí rozjížďce. Oddělávám táhlo řízení a divím se, že servo ještě vůbec funguje. Vyklechtané kloubky v ramenech totálně znehybnily řízení! Mám co dělat, abych s tím vůbec pohnul. Honem letím koupit nová ramena a už šrubuju a šrubuju, aby na třetí finále bylo vše vyměněné. Ještě utahuji diferenciály, bo podle syna je auto moc líné při výjezdu. Musíme být holt agresivní. Na třetí kolo finálovek nasazuji DFT-éčka, neboli ,,dual foam tyres“ a jdu se prát se soupeři. Nebo možná s tratí. Sám nevím. Bojuji jak lev a dojíždím třetí. Konečně to jelo podle mých představ. To už ale na startu stojí finalisti ,,áčka“ a já se koukám jestli někde neletí to mušisko zlaté, abych ho chytil a schoval do kapsy. Jasně že neletěla, ale zato letěl  synátor. To co se mu vyhýbalo v rozjížďkách, to si teď dosyta užíval ve finále. Co jízda, to bouda a pomalí nasazovači. Ale na druhou stranu si alespoň pořádně zazávodil. Vždyť předjet pět soupeřů, kteří jsou vyrovnaní, není jen tak. Nakonec tuto finálovku dojíždí jako čtvrtý, leč v konečném součtu to stačí jen na celkové páté místo. Přihřívám si polívčičku a škodolibě utrušuji – já sklončil čtvrtý. Taktně mlčím, že samozřejmě v ,,béčku“. Nakonec tedy vyhrál nedostižný Lukáš Diblík, stříbro bral Láďa Mlčák, na Ajgora zbyl bronz a Radek Skopal si vezl bramborovku do polívky. No a my si vezli cenné páté místo, resp.čtrnácté. I tak to byl zatím nejlepší výsledek, na jaký jsme v brněnské hale dosáhli. Na příští závod budeme muset ještě trochu poladit auta a hlavně budeme muset tu ,,masařicu nezlatou“ nechat někde doma. A možná opět nasadíme něco nového s dílny ALS. To ještě uvidíme. S přáním pěkného závodění – Hájek Svatopluk st.